Pivo za 120 Kč je drahé. Víno za 200 Kč je zážitek. Proč?
Zamyšlení domácího sládka nad cenou, respektem k řemeslu a pivní kulturou, kterou možná trochu zanedbáváme.
🍺 Jsme opravdu národem pivařů, nebo jen národem lidí, kteří vypijí hodně piva?
Nedávno mě napadla jedna docela zajímavá otázka. A čím déle nad ní přemýšlím, tím víc mi připadá, že stojí za trochu širší diskuzi.
Představte si dvě situace.
V obchodě narazíte na láhev kvalitního řemeslného piva o objemu 0,7 litru za 120 Kč.
"Cože? Sto dvacet korun za pivo? To už se snad někdo zbláznil!"
O pár regálů dál leží láhev vína o objemu 0,7 litru za 200 Kč. A reakce?
"To by mohlo být dobré víno. Vezmeme ho k večeři."
Samozřejmě trochu přeháním. Existují levná vína i drahá piva a každý máme jiné preference. Ale nemáte někdy pocit, že se na cenu těchto dvou nápojů díváme úplně jiným metrem?
Proč jsme ochotni zaplatit za kvalitní víno, ale u kvalitního piva často očekáváme, že bude levné?
Co se vlastně skrývá za cenou piva?
Jako domácí sládek jsem postupně zjistil, že uvařit dobré pivo není jen otázkou toho, že nasypete slad do vody, přidáte chmel a počkáte, až vznikne něco, co se dá vypít.
Za každým pivem je spousta práce.
Nejdříve potřebujete kvalitní suroviny. Slad, chmel, vodu a kvasnice. Každá z těchto surovin ovlivňuje výslednou chuť a kvalitu.
Pak přichází samotné vaření. Rmutování, scezování, chmelovar, chlazení mladiny, kvašení, zrání a následné stáčení.
A tím to zdaleka nekončí.
Pivovar musí zaplatit energie, vodu, sanitaci, vybavení, jeho údržbu, zaměstnance, obaly, dopravu a mnoho dalších nákladů.
A ještě jednu věc, na kterou se často zapomíná.
Pivo v České republice podléhá spotřební dani.
Ano, i pivovarník musí odvádět spotřební daň, zatímco u takzvaného tichého vína je sazba spotřební daně nulová.
Nejde o to tvrdit, že vinaři nemají náklady nebo že neplatí žádné daně. Samozřejmě mají a platí. Ale tento rozdíl ve spotřebním zdanění piva a tichého vína skutečně existuje.
A přesto máme často pocit, že právě pivo by mělo stát co nejméně.
A co stojí za cenou vína?
Abych byl spravedlivý, ani výroba vína není žádná procházka růžovým sadem.
Vinař musí pečovat o vinici, řešit počasí, choroby révy, kvalitu hroznů a správný okamžik sklizně.
Následuje zpracování hroznů, fermentace, zrání, lahvování a skladování. Některá vína potřebují měsíce nebo roky, než se dostanou ke spotřebiteli.
Do ceny se promítá práce, půda, technologie, riziko neúrody, obaly, distribuce i pověst vinařství.
A já to naprosto respektuji.
Jen si říkám, proč stejný respekt automaticky nedopřáváme také pivovarníkům.
Vždyť i sládek pracuje s přírodními surovinami, živými mikroorganismy a procesy, které vyžadují znalosti, zkušenosti a trpělivost.
Proč je láhev vína za dvě stovky symbolem kvality, zatímco láhev poctivého piva za sto dvacet korun může vyvolat pohoršení?
Možná totiž neplatíme pouze za obsah lahve.
Možná platíme také za to, jakou hodnotu jsme se danému nápoji naučili přisuzovat.
Víno degustujeme. Pivo prostě pijeme.
Tady se dostávám k další věci, která mě už delší dobu zajímá.
Když si někdo otevře kvalitní víno, obvykle ho nalije do sklenice.
Podívá se na jeho barvu, přivoní, ochutná. Možná začne přemýšlet nad tím, jaké chutě a vůně v něm objevuje.
U vína nám to připadá naprosto přirozené.
Ale co pivo?
Kolikrát si koupíme zajímavé řemeslné pivo, otevřeme láhev a pijeme rovnou z ní?
Přitom právě sklenice dokáže zásadně změnit náš zážitek.
Uvidíme barvu piva, jeho čirost nebo zákal, strukturu pěny. Uvolní se aroma chmele, sladu a dalších látek, které při pití přímo z lahve tolik nevnímáme.
Najednou zjistíme, že pivo může vonět po citrusech, tropickém ovoci, karamelu, čokoládě, kávě nebo třeba koření.
A že každý pivní styl nabízí něco jiného.
Proč tedy vínu dopřáváme sklenici, čas a pozornost, zatímco pivo často vypijeme dříve, než vůbec zjistíme, jak chutná?
Neříkám, že si člověk nemůže dát obyčejné pivo z lahve u grilu. Sám proti tomu nic nemám.
Ale když chceme poznat skutečnou kvalitu piva, měli bychom mu dát podobnou příležitost jako vínu.
Jsme opravdu národem pivařů?
Často slýcháme, že Česká republika je národem pivařů.
A statistiky spotřeby piva tomu skutečně odpovídají. Dlouhodobě patříme mezi země s nejvyšší spotřebou piva na obyvatele.
Jenže je vysoká spotřeba opravdu důkazem pivní kultury?
Já si tím nejsem úplně jistý.
Když někdo vypije za večer deset piv, znamená to, že je znalcem piva?
Že dokáže rozpoznat kvalitní ležák od průměrného? Že zná rozdíl mezi svrchním a spodním kvašením? Že rozumí práci sládka nebo dokáže ocenit správně načepované pivo?
Samozřejmě nemusí být každý odborník. To vůbec není cílem.
Ale mám pocit, že jsme si občas spletli pivní kulturu s množstvím vypitého alkoholu.
A to jsou dvě naprosto odlišné věci.
Vypít deset piv za večer z nikoho nedělá většího milovníka piva. Spíše to otevírá otázku rizikového pití alkoholu.
Skutečná pivní kultura podle mě spočívá v něčem úplně jiném.
Ve schopnosti ocenit dobré pivo. V zájmu o jeho původ, suroviny a výrobu. V poznávání různých pivních stylů. V respektu k lidem, kteří ho vyrábějí.
A také ve schopnosti říct si, že jedno dobře vychutnané pivo může být mnohem hodnotnějším zážitkem než několik dalších vypitých bez přemýšlení.
Pivní kultura se přece neměří počtem prázdných půllitrů.
Pivo nemusí být jen levný nápoj k fotbalu
Aby nedošlo k nedorozumění, nemám vůbec nic proti tomu, když si člověk zajde s přáteli na pivo, podívá se na fotbal nebo si dá dobře načepovaný ležák v hospodě.
Vždyť právě hospodská kultura je významnou součástí našich tradic.
Ale pivo toho dokáže nabídnout mnohem víc.
Může být součástí degustace, slavnostní večeře nebo zajímavého gastronomického zážitku.
Stejně jako se víno páruje s jídlem, můžeme hledat vhodné kombinace také u piva.
Například výrazný stout může krásně doplnit čokoládový dezert. Svěží pšeničné pivo se může hodit k lehčím pokrmům. Dobře uvařený ležák zase dokáže skvěle doprovodit tradiční českou kuchyni.
A co teprve možnost ochutnat několik pivních stylů vedle sebe, porovnávat jejich vůně, chutě a charakter?
Najednou už nejde o to, kolik toho vypijeme.
Jde o objevování.
A přesně takovou pivní kulturu bych rád viděl kolem sebe častěji.
Ne každé drahé pivo je dobré. Ale dobré pivo nemusí být levné.
Ještě jednu věc považuji za důležitou.
Vysoká cena sama o sobě samozřejmě nezaručuje kvalitu.
Stejně jako existují předražená vína, existují i předražená piva.
A naopak. Můžeme narazit na výborný ležák za velmi rozumné peníze.
Nejde mi tedy o to přesvědčovat někoho, že by měl za každou láhev piva zaplatit sto dvacet korun.
Jde mi o něco jiného.
Abychom cenu piva neposuzovali jen podle toho, kolik stojí obyčejné pivo v supermarketu.
Protože za kvalitním řemeslným pivem může být mnohem více práce, dražších surovin, menší výrobní série a technologických nároků.
A pokud jsme ochotni tyto skutečnosti respektovat u vína, proč bychom je neměli respektovat také u piva?
Možná potřebujeme změnit způsob přemýšlení
Jako domácí sládek jsem si během vaření vlastního piva uvědomil jednu zásadní věc.
Čím více člověk poznává proces výroby piva, tím více si váží každé povedené várky.
Najednou už nevidíte jen láhev s etiketou.
Vidíte hodiny práce, pečlivě vybrané suroviny, kontrolu teplot, čekání na správný průběh kvašení a někdy také spoustu starostí, když něco nejde podle plánu.
A když se nakonec pivo povede, máte z něj úplně jinou radost.
Právě proto bych si přál, aby se u nás o pivu mluvilo trochu jinak.
Abychom se více zajímali o to, co pijeme.
Abychom dokázali ocenit dobrého sládka stejně jako dobrého vinaře.
Abychom v restauracích vídali nejen vinné degustace, ale také promyšlené pivní degustace.
A aby kvalitní pivo nebylo automaticky považováno za drahé jen proto, že jsme si zvykli na levné průmyslově vyráběné značky.
Na závěr jedna otázka
Nechci stavět pivo proti vínu.
Oba nápoje mají své tradice, své mistry a své místo v gastronomii. A oba obsahují alkohol, ke kterému je potřeba přistupovat zodpovědně.
Ale možná bychom si měli položit jednoduchou otázku:
Chceme být národem, který vypije nejvíce piva, nebo národem, který pivu opravdu rozumí a dokáže si ho vážit?
Já bych si vybral tu druhou možnost.
Protože podle mě skutečná pivní kultura nezačíná u desátého půllitru.
Začíná u toho prvního, kterému věnujeme pozornost.
A tak až příště uvidíte láhev kvalitního piva za 120 Kč a vedle ní víno za 200 Kč, zkuste se nezamyslet jen nad cenou.
Zkuste se zamyslet nad příběhem, který se za oběma lahvemi skrývá.
Možná zjistíte, že kvalitní pivo si zaslouží stejný respekt jako kvalitní víno.
Méně kvantity. Více kvality. Více pivní kultury.
Jak to vidíte vy? Jsme skutečně národem pivařů, nebo máme v oblasti pivní kultury ještě co dohánět? A dali byste za láhev výjimečného piva stejnou částku jako za dobré víno?
Budu rád za váš názor.
Van Dall Beer – domácí pivovar
CHUTNĚJŠÍ NENÍ