Jak jsem začal vařit vlastní pivo aneb Když vám při první várce málem spadne omítka na hlavu

Příběh jednoho domácího sládka, který začínal s nerezovým hrncem, plastovým kýblem a velkým nadšením.

Jednou to prostě muselo přijít

Možná to znáte. Máte rádi dobré pivo, rádi ochutnáváte různé pivní styly a jednoho dne vás napadne: Co kdybych si zkusil uvařit vlastní pivo?

Jenže mezi myšlenkou a první várkou je docela dlouhá cesta. Člověk začne přemýšlet, co všechno bude potřebovat, kolik ho to bude stát, jestli to vůbec zvládne a hlavně jestli výsledek bude poživatelný.

Dnes už mám za sebou nějakou tu várku, ale na své začátky vzpomínám docela rád. A když se na ně podívám zpětně, musím se občas i zasmát.

Protože moje první vaření piva rozhodně nepřipomínalo profesionální pivovar. Spíše takový malý experiment, při kterém jsem málem přišel o omítku v garáži.

Velké plány, nerezový hrnec a plynový hořák

Když jsem se rozhodl, že si uvařím vlastní pivo, nechtěl jsem začínat s pivním koncentrátem. Chtěl jsem si projít celý proces pěkně od začátku, tedy od sladu až po hotové pivo.

A tak začaly nákupy.

Pořídil jsem si 50litrový nerezový hrnec, deskový chladič, výkonný plynový vařič a obyčejný plastový fermentační kýbl s kvasnou zátkou.

Proč plynový vařič? Protože ohřívat nějakých 30 litrů kapaliny už není úplně jednoduchá záležitost. Na běžném kuchyňském sporáku bych se pravděpodobně načekal pěkně dlouho.

Suroviny jsem si objednal z e-shopu Beerex.cz. Našrotovaný slad, chmel a kvasinky, všechno podle receptu z knihy Pivařka.

Žádné vlastní receptury, žádné složité výpočty. Prostě jsem si vybral recept a rozhodl se, že to zkusím.

Vybavení bylo doma, suroviny připravené a já se mohl konečně stát sládkem. Tedy alespoň na jeden den.

Garážový pivovar aneb Když začala pršet omítka

Vařit pivo v kuchyni jsem nechtěl. Už tak jsme měli ve starém domě problémy s vyšší vlhkostí a představa, že tam několik hodin budu vařit desítky litrů kapaliny, mě zrovna nelákala.

A tak padla volba na garáž.

Postavil jsem si tam starý stůl, připravil hrnec, hořák, suroviny a pustil se do svého prvního pivovarského dobrodružství.

Zpočátku šlo všechno docela dobře.

Jenže pak přišel chmelovar.

A s ním pára.

Hodně páry.

Tolik páry, že jsem chvílemi skoro neviděl před sebe.

Vlhkost v garáži byla tak vysoká, že se začala srážet na stropě a já měl pocit, že mi každou chvíli začne padat omítka na hlavu.

V tu chvíli jsem pochopil jednu důležitou věc.

Při domácím vaření piva není důležité jen to, v čem vaříte, ale také KDE vaříte.

A že pořádné odvětrávání není žádný zbytečný luxus.

Kdyby mě tehdy někdo viděl, jak stojím v zapařené garáži nad obrovským hrncem, asi by si myslel, že provozuji nějakou tajnou chemickou laboratoř.

Ale já byl spokojený. Vařil jsem svoje první pivo!

Chlazení? Zahradní hadice to jistí!

Po dokončení chmelovaru bylo potřeba mladinu ochladit.

Dnes se dá pořídit spousta různých systémů chlazení, ale já měl deskový chladič a zahradní hadici.

A víte co? Úplně to stačilo.

Napojil jsem chladič na zahradní vodu, mladinu ochladil a mohl se pustit do další fáze.

Žádné složité technologie, žádná automatizace.

Prostě jsem se snažil postupovat podle návodu a doufal, že jsem někde neudělal zásadní chybu.

Kvašení v plastovém kýblu? A proč ne!

Ochladil jsem mladinu, přidal kvasinky a všechno nechal kvasit v obyčejném plastovém kýblu s kvasnou zátkou.

A teď se možná někteří zkušenější sládci chytí za hlavu.

Já totiž vůbec neřešil teplotu kvašení.

Žádná řízená fermentace, žádná chladicí komora, žádné přesné nastavování teplot.

Prostě jsem nechal kvasinky pracovat a sledoval, jak to v kvasné zátce pěkně bublá.

Dnes už vím, jak zásadní vliv může mít teplota kvašení na výslednou chuť piva. Ale tehdy?

Tehdy jsem byl hlavně šťastný, že to vůbec kvasí.

A ten pocit, když vidíte, že se z vaší první mladiny opravdu stává pivo, je k nezaplacení.

Moje první pivo bylo vynikající! Tedy alespoň pro mě.

Po kvašení přišel okamžik pravdy.

Jak bude moje první pivo vlastně chutnat?

A víte co?

Bylo vynikající!

Tedy alespoň podle mě.

Dodnes vlastně nevím, jestli mělo chutnat přesně tak, jak chutnalo. Jestli jsem dodržel všechny technologické postupy správně nebo jestli by nad ním zkušený sládek jen nevěřícně kroutil hlavou.

Ale mělo krásnou pěnu, na první pokus docela ucházející čirost a hlavně jednu obrovskou výhodu.

Bylo moje!

A to je něco, co se těžko popisuje někomu, kdo si nikdy vlastní pivo neuvařil.

Sedíte, držíte sklenici, díváte se na pěnu a říkáte si:

"Tak tohle jsem fakt vyrobil já."

A najednou vám ani tolik nevadí, že jste před pár týdny málem zapařili celou garáž.

PET lahve, dextróza a další zkušenosti

Moje první piva jsem stáčel přibližně po týdnu kvašení do PET lahví.

Pro nasycení jsem používal dextrózu, aby v lahvích proběhlo druhotné kvašení a pivo získalo potřebný říz.

Bylo to jednoduché, levné a fungovalo to.

Samozřejmě to mělo i své nevýhody. Člověk musel řešit správné dávkování cukru, čekat na nasycení a počítat s kvasničným sedimentem na dně lahve.

Postupem času jsem ale začal přemýšlet, jestli by to nešlo dělat trochu jinak.

A tak přišlo na řadu CO₂ a první kyvety, tedy Cornelius kegy.

A to byl zase úplně jiný svět!

Možnost pracovat s tlakem, řídit sycení piva a pohodlně ho čepovat mi otevřela další možnosti.

Najednou jsem měl pocit, že jsem se v domácím pivovarnictví posunul zase o úroveň výše.

A právě to mě na tom baví dodnes.

Člověk se neustále učí, něco zkouší, něco mění a postupně zjišťuje, co mu vyhovuje.

Co bych dnes udělal jinak?

Když se ohlédnu zpátky, určitě bych některé věci udělal jinak.

Především bych mnohem více přemýšlel nad prostředím, ve kterém budu vařit, a nad možností řídit teplotu kvašení.

Dnes už vím, že kvalitní pivo nevzniká jen při samotném vaření. Obrovský kus práce odvedou kvasinky a je potřeba jim vytvořit vhodné podmínky.

Také bych více hlídal průběh kvašení a nespěchal se stáčením. Týden v kalendáři totiž automaticky neznamená, že je pivo připravené do lahví. Důležité je ověřit, že kvašení skutečně skončilo.

A co bych naopak nezměnil?

To rozhodnutí začít.

Protože kdybych tehdy jen seděl u internetu, porovnával vybavení, pročítal diskuse a čekal na ideální podmínky, možná bych své první pivo neuvařil dodnes.

Takže co bych poradil nerozhodnému budoucímu domovarníkovi?

Pokud přemýšlíte, že si začnete vařit vlastní pivo, mám pro vás jednoduchou radu.

Nebojte se začít.

Nemusíte mít hned automatickou varnu za desítky tisíc korun, nerezový fermentační tank ani profesionální výčepní zařízení.

Klidně začněte s jednoduchým vybavením. Ještě lepší je domluvit se s někým, kdo už pivo vaří, a zúčastnit se jeho várky.

Uvidíte, co všechno domácí vaření obnáší, a možná zjistíte, že vás to chytne stejně jako mě.

Samozřejmě nepodceňujte bezpečnost, větrání při používání plynového hořáku, sanitaci a správné podmínky kvašení. To jsou věci, které mají smysl řešit už od první várky.

Ale hlavně se nenechte odradit tím, že něco nevíte.

Všechno se dá postupně naučit.

Na závěr jedna malá pivovarská pravda

Moje první pivo nevzniklo v krásném nerezovém pivovaru s automatickým řízením.

Vzniklo v garáži starého domu, na plynovém hořáku, v obyčejném hrnci a za takové vlhkosti, že jsem skoro neviděl na druhou stranu místnosti.

Kvasilo v plastovém kýblu, o teplotě kvašení jsem neměl moc velký přehled a nakonec skončilo v PET lahvích.

A přesto na něj vzpomínám jako na jedno z nejlepších piv, které jsem kdy pil.

Ne proto, že by bylo technologicky dokonalé.

Ale proto, že bylo první. A bylo moje.

Takže pokud stále váháte, jestli si uvařit vlastní pivo, možná je právě teď ten správný čas.

Jen si předtím zkontrolujte, jestli máte dobře odvětranou garáž. 😁🍺

Van Dall Beer – Chutnější není!

A jak jste začínali vy? Také jste vařili v garáži, sklepě nebo na zahradě? A co se vám při první várce povedlo nebo naopak pořádně nepovedlo? Napište mi své zkušenosti. Rád si je přečtu.